Výkřiky nevole i vole na účet pražského primátora, který se rozhodl podpořit sochu černobílého zpěváka na Letné, jsem chápal. Albánští soudruzi se pomníků nebojí a na jedné z nejrušnějších a nejsmrdutějších ulic svého údajného hlavního města, která se vznešeně jmenuje Bulvár Billa Clintona, vztyčili tomuto nezapomenutelnému státníkovi sochu v nadživotní velikosti. Krásné to je.
Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Tímto heslem se na Balkáně řídí rádi. Člověk se často probudí a hned umí nový jazyk. Kupříkladu dříve existoval jazyk srbochorvatský, místo něj jsou nyní dva jazyky, tedy srbský a chorvatský, jako bonus je zde jazyk bosenský. O svůj život bojuje také jazyk černohorský. U mezinárodního soudního dvora v Haagu se používá jazyk BHS.
Jakkoli se tyto jazyky liší jen v drobných detailech, není dobré je míchat. Kupříkladu chtít v záhřebské kavárně “kafu” může způsobit koulení očí číšníkových, který bude tvrdit, že nic takového nemají. Vždyť mezi máločím je tak jednoznačný rozdíl jako mezi kavou, kafou či kahvou.
Ale lze zažít i opačnou situaci, kdy se během jednoho dne člověk dozví, že mluví výborně srbsky, chorvatsky i bosensky, ačkoli mluví pouze jedním jazykem a to ještě nijak valně. Z toho plyne poučení, že ačkoli se při poslechu může zdát, že jde o jazyk jeden, je to daleko od pravdy.
Prizren je město v jižní Metohiji, trochu smutné město. Na jednu stranu vyzařuje neopakovatelnou orientální atmosféru, získanou během turecké nadvlády, na straně druhé jsou zde stále příliš viditelné šrámy způsobené (zatím posledním) pogromem v roce 2004. Jak se na Balkán sluší, dějinné etapy se zde střídaly nemilosrdně, již v antickém období bylo město známé jako Teranda, dále se rozvíjelo pod byzantskou správou a za středověkého srbského státu se stalo jedním ze sídel panovníků, aby se po příchodu Turků změnilo k nepoznání. Naposledy se změnilo po odchodu Srbských obyvatel. Fakt, že ještě nedávno patřilo pod Bělehrad moc vidět není, jedinou připomínkou jsou poklopy od kanálů, na kterých je označení bělehradské slévárny.
Na Prizrenem se tyčí zřícenina pevnosti Kaljaja, ze které je impozantní výhled na celé město, rozdělené řekou Bistricou, nad jejíž hladinou se tyčí osmanské mostní oblouky. Pohledu vévodí monumentální Sinan-Pašina mešita, nad ní na kopci je torzo kostela Sveti Spas, nyní sloužícího jako pozorovatelna německých příslušníků KFOR. Přímo pod pevností se rozkládala srbská čtvrť Potkaljaja, která byla v březnových událostech roku 2004 definitivně zničena, dnes se tedy jedná jen o trosky domů, pomalu zarůstající vegetací. Stejně dopadla nedaleká Bohoslovecká fakulta i kostel sv. Jiří, který byl ovšem nedávno obnoven. Zničených církevních památek je po městě více.
Asi nejsmutnější je poničený kostel ze začátkem čtrnáctého století, známý jako Bogorodica Ljeviška, jedna ze čtyř kosovometohijských památek zařazených na listině UNESCO. Během tureckého období byl přetvořen na mešitu, po druhé světové válce byly unikátní fresky obnoveny, ovšem následky útoku albánských vandalů ze začátku 21. století, kteří v kostele zapálili pneumatiky, půjde napravit jen stěží. Paradoxní je, že kostel obehnaný kilometry ostnatého drátu je označen informační cedulí, na které se v albánštině, srbštině a angličtině píše o renovaci “společné kulturní památky”.
Stísněné atmosféře nepřidávají ani všudepřítomné pomníky borcům z takzvané UČK, vyvedené v jakémsi postpartyzánském realismu. Ale Prizren žije i bez srbských sousedů, stejně jako ostatní místa dnešního “samostatného” Kosovo je plný mladých lidí, kteří se hlučně baví, pijí Coca Colu a na ponurou kulisu si zvykli. Pro milovníky mletého masa je zde široká nabídka malých jídelniček, které nabízí všeljaké variace čuftů, čevápů a pljeskavic. Horší je to s nabídkou ubytování. Podařilo se nám najít pouze hotel Tirana, který se nachází blízko historického středu města. Dlužno připomenout, že svému jménu dělá čest, ať už řádně páchnoucí vstupní chodbou nebo neuvěřitelným množstvím švábů, kterých jsme na pokoji napočítali desítky.
Podobně útulná je i autobusová stanice, jejíž podzemní toalety tureckého typu nedoporučuji navštěvovat v otevřené obuvi. Kdysi do Prizrenu jezdil i vlak, ale podle stavu trati se nezdá, že by tomu tak ještě někdy mělo být. Za návštěvu stojí zhruba tři kilometry vzdálený klášter Sveti Arhangeli, kde se nachází i hrob nejvýznamnějšího srbského panovníka, krále Dušana. Mimochodem současníka Karla IV. Z klášterního komplexu zůstala jen torza původních budov, materiál z majestátního kostela byl Turky využit pro stavbu prizrenské mešity, obnovené budovy byly zapáleny v roce 2004 davem rozvášněných Albánců. Němečtí vojáci na poslední chvíli odvezli alespoň mnichy a stáhli se s odůvodněním, že mají chránit “životy lidí a ne budovy”. Dnes se tedy klášter znovu obnovuje.
Návštěva Prizrenu se vyplatí, nejen milovníkům mletého, ale také vyznavačům multietnické koexistence.
Neuběhl ani měsíc od návštěvy pana Deppa v Srbsku, kde se setkal s prezidentem, zúčastnil třetího ročníku filmového festivalu Kustendorf (jak název napovídá, festival pořádá známý režisér Emir Kusturica) a byl svědkem odhalení svého pomníku v životní velikosti. Že se pachatel vracel na místo činu prozrazuje následující video, kde herec vystupuje spolu s legendární skupinou Partibrejkers.
Připomeňme si, že Johnny Depp si zahrál v roce 1993 v Kusturicově snímku Arizona Dream a připadla mu i hlavní úloha revolucionáře v připravovaném filmu “Sedm přátel Pancho Villy a žena s šesti prsty”, do kterého sarajevský rodák obsadil také Salmu Hájkovou. Lze jen litovat, že se nejedná o ženu s šesti prsy.
Koncentrační tábor Jasenovac se nacházel poblíž stejnojmenného městečka, které leží na hranici Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou. Jednalo se o tábor vyhlazovací, určený pro nepřátele Nezávislého chorvatského státu, tedy Srby, Židy a Romy. Počet obětí se liší podle toho, kdo je počítá, reálné počty se však pohybují na polovině výkonu Osvětimi, ačkoliv v Jasenovci nebyly žádné plynové komory.
Oproti německým technokratům ustašovští hrdlořezi (doslovně) používali pro likvidaci vězňů výlučně chladné zbraně, včetně speciálně vyvinutého “srbořezu”. Jestli je Osvětim nazývána továrnou smrti, Jasenovac je manufakturou. Hrůzy však dokázal vyrobit mnohem více. Památník, který na místě tábora dnes stojí, nepatří ke klasickým destinacím chorvatského turismu, ale za návštěvu určitě stojí.
Když do tábora, tak jedině vlakem. Ze Záhřebu trvá cesta necelé dvě hodiny. Posledních pár kilometrů lokálkou ze stanice Novska vede okolo minových polí a torza mostu z posledního konfliktu. Proto nepřekvapí ani ruiny nádražní budovy. K památníku nevede žádná cedule, ovšem z náspu je vidět charakteristický betonový květ, který usnadní orientaci.
Po táboře toho mnoho nezůstalo, v expozici pár předmětů a zbytek kolejí. Na konci války byly stopy zahlazeny. Přesto je místo velmi působivé i díky vkusné úpravě areálu, kterému samozřejmě vévodí pomník z betonu, typický pro poválečnou Jugoslávii.
Jasenovac měl před válkou okolo 2000 obyvatel, dnes jich má 750. Ze srbských sousedů se po druhé světové válce nikdo nevrátil. Jakkoli se městečko ještě nevzpamatovalo z druhé světové války, utrpělo i konfliktem v devadesátých letech minulého století. K poslednímu etnickému čištění došlo v roce 1995, kdy bylo v rámci operace Blesk vyhnáno zbylé srbské obyvatelstvo.
Jasenovac je dnes pochmurným místem, třetina domů je zničená, třetina opuštěná a ani upravené zahrádky u zbylé třetiny dojem nenapraví. Připomínkou války je i zrezivělý tank u vjezdu do obce. Absurdně potom vyznívá nápis na pomníku na návsi, který hlásá, že mrtví živím otvírají oči. V praxi to moc nefunguje.
Tagy: Chorvatsko
Pokud chceme cestovat po Srbsku a nehodláme ničit deštný prales proradným automobilismem, nezbyde nám než využít nabídky některého z četných autobusových dopravců, jelikož železniční síť není z nejhustších, natož z nejspolehlivějších. Páteří autobusové dopravy je Mercedes Benz 303, ve své době luxusní autobus, na čemž nic nemění, že tato doba byla v minulém století. Je to autokar s duší a kam se hrabou všechny ty kulaté moderní ošklidy. Na mnohé 303 ještě svítí nápisy Helmut Reisen či Luxus touristik, v jiném je na omšelém sedadle nalepená cedulka Rauchen verboten.
Od dob, kdy se proháněly po Autobahnech vepřového státu, byl jejich tachometr nejednou přetočen a unavené pryže byly alespoň jednou přezuty zezadu dopředu. Ale neúnavní dělníci bojují dál. Nevýhodou je, že nemají otevírací okna, takže v létě se mění v pojízdné skleníky. Ne že by němečtí soudruzi někde udělali chybu, vybavili totiž vozidla klimatizací, ale čas trhl oponou a odnesl zbytečnou výbavu v podobě televize, klimatizace, kávovaru a podobně. Na druhou stranu je fakt, že kdyby se okna nakrásně dala otevřít, během pěti minut by se půlka cestujících dožadovala jejich zavření, protože všichni vědí, že horší než vedro je průvan!
Při cestě na větší vzdálenost než sto kilometrů (dvě hodiny jízdy) jsou v autokaru přítomni dva řidiči, které cestující zásadně oslovují “mistři” (majstori). Každý má pevně stanovený okruh činností a v žádném případě se nestřídají. První řidič v rukou pevně svírá volant, druhý se stará o zavazadla, kontrolu jízdenek, kávu a občerstvení pro prvního řidiče. Oslovit prvního řidiče s žádostí o otevření prostoru pro zavazadla je nepřípustné. Pokud se o to pokusíme, beztak jen podá informaci o tom, že přijde kolega.
Specifickou činností řidiče dva je také rozdávání pasů, pokud linka vede přes státní hranici. Celník vybere doklady a po chvíli se bus rozjede. Turisté bez pasů obvykle počnou být nervózní, to už se ale na scéně objevuje řidič dva, vytahuje z kapsy u košile čtecí brýle a ujímá se svého úřadu. Nezapomenu na povedenou taškařici, kdy při překročení hranice mezi Republikou Srbsko a Republikou Srbskou dorazil řidič a počal vyvolávat: “Nemačka. Ko je iz Nemačke?” Nikdo se nepřihlásil. “Japanac, gde je Japanac?” pokračoval bodrý muž. Japonce ale odhalil hned. Muž, který měl na cestovním dokladu napsáno Canada, byl také rychle odbaven. Mistr měl v ruce poslední dva pasy a v tom už se hlásil pár Němců sedících opodál. Pan řidič došel k jejich sedačce, rozkročil se nad nimi jako anděl pomsty a jadrnou srbštinou je začal peskovat, že snad vědí odkud jsou a příště ať se laskavě přihlásí. Výuková metoda zabrala a po další kontrole již reagovali na “Nemačku” jak se sluší a patří.
Během jízdy je důležité dělat pravidelné pauzy. Řidiči už mají vyhlédnuté hospůdky, kde dostávají jídlo gratis. Obvykle jsou to zájezdní restaurace připravené na uspokojení co nejvíce zákazníků v krátkém čase, moje oblíbená se nachází na rychlostní komunikaci Šabac – Loznica a má dokonce svoji webovskou presentaci! Řidič jedna vyhlásí pauzu, obvykle v trvání 15 – 20 minut. Jen začátečník by však po této lhůtě běžel k autokaru. Mistři totiž teprve dosrkali polévku a mají před sebou pečené maso, salát, poté kávu a několik cigaret. O půlhodiny později se může vyrazit.
Zajímavou vychytávkou je i lístek na perón, který se snaží vyžadovat zřízenci téměř na všech stanicích, nepřišel jsem přesně na smysl tohoto opatření, ale zřízenci mají zaměstnání a venkovské stanice prestiž.
A na závěr malý tip. Pokud chcete být při nástupu do autokaru vtipní, lišácky mrkněte na řidiče a zvolejte hlasem velikým: “Vozi Miško!” Používá se obdobně jako české “Na Plzeň, Vávro, na Plzeň, tam je náš cíl!”
Průběh druhé světové a občanské války v Jugoslávii napsaný na dveřích veřejného WC. Praha, metro Pankrác, březen 2009.
Tagy: Jugoslávie, Srbsko
Pokud je nějaký pokrm v našich podmínkách označen jako srbský, můžeme si být jisti, že obsahuje lečo nebo hrášek. V Srbsku by všal byl málokdo natolik pošětilý, aby dobrovolně jedl vysušenou kotletu s lečem. Následující recept samozřejmě nic takového neobsahuje. Fazole jsou na Balkáně tradičním a velmi oblíbeným pokrmem. Těžko najít restauraci, která je nenabízí. Když jsem se zmínil, že v Čechách fazole moc nefrčí, počal kamarád Zoran nevěřícně kroutit hlavou. Jak jíte bez fazolí, divil se. Dorazil ho fakt, že ani ošatka s chlebem není běžně na stole.
Čorbast pasulj, jak se pokrm jmenuje, je hustší fazolová polévka s uzenými žebry. Samozřejmě, že kdo nemá žebra, může dát uzené koleno nebo třeba slaninu. Osobně se řadím mezi fazolové puristy a nevylepšuji toto jídlo žádnými přísadami, které do něj nepatří. V Srbsku se dokonce přímo říká “jednoduchý jako fazole” a tímto heslem je třeba se při přípravě řídit. Co budeme potřebovat?
1/2 kg fazolí
1/2 kg uzených žeber
2 střední cibule
sůl, pepř, papriku sladkou a pálivou, bobkový list
olej a mouku
Fazole si namočíme přes noc. Ideální jsou velké bílé fazole, nejlépe tetovac. Ale určitě lze použít i jiné. Namočené fazole přivedeme k varu ve vodě, ve které odpočívaly a po několika minutách je slejeme a dáme znovu vařit ve vodě nové. Tento babičkovský tip a trik by měl zamezit nežádoucím vedlejším účinkům. K fazolím přidáme cibuli nakrájenou na kostičky a uzená žebra. Nejlepší je poprosit pana řezníka, aby nám je nasekal po dvou. Do hrnce dáme i pár kuliček pepře a bobkový list. Jelikož se jedná o fazole srbské, dávám listy tři.
Vaříme doměkka, jak říká nejznámější seřizovač lyží v Čechách. U tetovce to znamená tak necelou hodinku. Mezitím si rozpálíme pánev a připravíme jíšku. K mouce přidáme i sladkou papriku na bravu a něco pálivé na chuť. Když jsou fazole měkké, zahustíme pokrm jíškou, osolíme a ještě pár minut provaříme. Podáváme samozřejmě s chlebem.
